Sólstafir v Akropolis

O mojí lásce k Islanďanům Sólstafir jsem už tu párkrát psal a není divu, že jsem jí infikoval i poměrně velkou část mojí rodiny. Celé to vyústilo v podobu dvou vstupenek na jejich letošní pražský koncert v Paláci Akropolis, který jsme si nadělili jako vánoční dárek.

Co čert nechtěl moje drahá a lepší polovička se zřekla návštěvy koncertu a štafetový kolík tak celkem nečekaně přebrala má šnečím tempem dospívající dcera 🙂

Ve vlaku do Prahy jsem koukal na Instagramová storýčka zpěváka a kytaristy Aðalbjörna Tryggvasona z Akropole a nemohl se dočkat. Start koncertu byl uvedený na dvacátou hodinu večerní, ale Islanďané odstartovali projekci a následný skoro dvanáctiminutový opus Náttmál z alba „Ótta“ o deset minut dříve.

Ihned mě zaujal neobvyklý počet hudebníků na scéně jenž čítal devět hlav. Navíc zde působili tři houslistky a jedna čertovsky pěkná violoncellistka z jejíž hry bylo těžké odtrhnout zrak. Nezaujatý člověk by nevěděl zda citově prožívá se svým nástrojem hudbu Sólstafir či orgasmus 🙂 Dalším do počtu byl klávesák občas zpívající doprovodné vokály třeba v hitovce Fjara. Já mám tedy osobního koně z posledního alba „Berdreyminn“ ve skladbě Bláfjall, který se tento skvělý večer nehrál. Klávesák pak předváděl parádní performanci v samotném závěru skladby Goddess Of The Ages s klávesami v rukách co mu kabely dovolili.

Ale to trochu předbíhám… Po úvodních čtyřech skladbách jimž dominovali songy z alba „Ótta“ a pouze jedna Dýrafjöbur z aktuální desky se hudebníci odebrali do backstage. Mezitím nám byl na plátně promítán krátký islandský film Let havrana, který sloužil i jako intro na začátku koncertu. Nevím jestli to je shoda náhod, ale ten den jsem poslouchal i nový song Amon Amarth se stejným názvem.

Asi po deseti minutách si navrátivší dívky se smyčci střihli trochu klasiky, která zněla na aparatuře Sólstafir skvěle. Celou dobu koncertu nikdo z kapely k divákům nepromluvil ani slovo až do sedmé skladby Necrologue (album Köld), kterou zpěvák Aðalbjörn uvedl velmi dlouhým proslovem. Po této písni pak začal s publikem normálně komunikovat.

Během celého koncertu pak na sebe strhával veškerou pozornost tím jak hudbu Sólstafir prožíval. Dobře to je pak vidět na přiloženém videu. Po již zmíněné hitovce Fjara, která mi zněla nevím proč divně, následovalo obligátní doprošování o přídavek. Tím byli dva kousky Kukl a opět předlouhý dvanáctiminutový překrásný Goddess Of The Ages.

Po dvou hodinách byl konec a následovalo loučení, plácání rukama s muzikanty, potlesk. Pro mě to byl určitě jeden z nejlepších melancholických koncertů vůbec. Nebo možná stejně bych hodnotil před mnoha lety na stejném místě odehraný koncert holanďanů The Gathering ještě tehdy u mikrofonu s Anneke van Giersbergen.

Jediné co se mi nelíbilo byli lidi pod pódiem. Hlavně skandování jak na fotbale a jeden zoufalec se zapalovačem při Fjaře… Četl jsem na webu pár připomínek ke zvuku, ale na místě kde jsem stál byl zvuk celkem slušný jen občas baskytara a kopák trochu prznili dobrý dojem ze zvuku.

Setlist:

Náttmál
Ótta
Dýrafjöbur
Hula
Midaftann

Lágneatti
Hvít Saeng
Necrologue
Fjara

Kukl
Goddess Of The Ages