200 dohraných her aneb jak jsem začal hrát

V srpnu se mi povedlo v hrách prolomit jeden z významných milníků. Je jím dohrání dvousté hry do zdárného konce. Proto jsem se rozhodl sepsat pár vět o mé zajímavé herní cestě od prvopočátků do současnosti.

Pokud mě má mysl neklame, přičichl jsem k videohrám již na základní škole, kdy jsme  po vyučování s klukama pospíchali do přívěsu plném videoautomatů. Tehdy jsme mnoho minut trávili u scrolovacích stříleček s raketkou či letadlem a likvidovali stovky nepřátelských letek či pozemní obrany.

Můj klíčící kladný vztah k hrám měl za následek, že někdy v sedmé třídě jsem začal docházet na  kroužek výpočetní techniky v domě dětí a mládeže. Naneštěstí mě skládat příkazy pro tehdy populární program „Karel“ přestalo po pár hodinách bavit.

Další střet s pestrobarevným světem videoher proběhl na internátu v Rumburku, kde s námi bydlel mistr sazeč vlastnící úžasný Commodore 64. Kvanta času příjemně strávených hraním z kazeťáku loudovaných her mělo své magické kouzlo až do doby než jsem zuřivým hraním odpálil klávesu a musel jí opravit 😀 jó krásné to časy…

O tři roky později jsem již pracoval v mostecké Severografii a po večerech se opájel hraním jednoduchých her z vietnamské napodobeniny herní konzole od Atari 2600 mého někdejšího švagra. Netrvalo dlouho a na mosteckém tržišti „Plecháč“ jsem za necelou tisícikorunu pořídil promakanější, taktéž vietnamský falzifikát, SNES od Nintenda.

V mnohem lépe ztvárněné grafice mě doslova přikovaly k televizoru pecky jako rambovská akčňárna Contra nebo kultovní plošinovka a vlajková hra Nintenda Super Mario Bros. Navíc k téhle konzoli jsem měl světelnou pistoli, jíž jsem střílel po obrazovce televizoru létající kačeny, keramické holuby nebo se účastnil smrtících duelů s drsňáky z divokého západu.

Po dvou letech jsem sehnal práci v domovským Chomutově a při ranním cestování emhádéčkem mě u výstupní stanice zaujala ve stánku s denním tiskem obálka herního časopisu Excalibur. Ufff to jsem fakt tehdy nečekal. Další šok přišel o něco dýl, když jsem v tom samém stánku spatřil první číslo tehdy začínajícího časopisu Score.

Pamatuji tedy výborné, vtipné recenze odpadlého dua z Excaliburu Jana „ICE“ Eislera a Anreje „Andrew“ Anastasova. Recenze mě popostrčily k našetření nějakých pár tisícovek a vydal jsem se do nejbližší prodejny JRC v Litvínově koupit konzoli Sega Mega Drive. Ten měl v základním balení cartidge s hrou Sonic The Hedgehog (maskot Segy) a já si ještě dokoupil úžasnou NHL 94 od Electronic Arts.

Jistě, že to nebyla poslední cesta do Litvínova 😉  Dokoupil jsem ještě California Games a ultra mega výbornou zimní olympiádu Winter Games od Accolade. Herní nirvána…

Technika ubíhala mílovými kroky a konzole byly pomalu na ústupu. Dokonale mě okouzlil počítač Amiga. Vycházely na něj mimořádný pecka hry, zvládal parádní grafiku a měl dokonalý zvuky s hudbou. Milou Segu jsem tedy prodal v bazaru a jel se švagrem po pražských prodejnách nahánět Amigu 1200. Po mnoha neúspěšných pokusech jsem Amigu konečně za tehdy šílených bratru devatenáct tisíc sehnal v obchůdku na Strahově. K Amize jsem přikoupil kultovní Dungeon Master a výbornou scifárnu Syndicate.

Časem jsem ještě pořídil pohádkovou adventuru Simon The Sorcerer, strategii UFO: Enemy Unknown a nejsurovější tvrďárnu  všech dob Cannon Fodder od Sensible Software. Tenkrát jsem dokonce navštívil v pražském paláci U Hybernů herní show pořádanou snad časopisem Score (přesně si nepamatuji). Trvalo pěknou „chvilku“, než jsem se obrovskou frontou protlačil dovnitř. Z show si vybavuji pouze přeplněný stan, z kterého se ozývala hlasitá střelba předváděnýho death matche v Doomu, a to že jsem si pořídil všechna stará nesehnatelná čísla Excaliburu. Jinak to byla bída akce.

Měl jsem v plánu přikoupit přídavný harddisk k Amize, protože prstová akrobacie s disketama při hraní FIFA Soccer byla dost otravná, ale s opětovnou změnou zaměstnání se věci hnuly jinak…

V Žatecký tiskárně mě nechal bývalý kamarád a détépéčko v jedný osobě přičichnout k PC. Bylo to v době, kdy moc pc her začínala sílit a parádní 3D řezničina DOOM mě totálně dostala. Dost hodin jsem zůstával v práci dýl a bavil se posíláním impů zpátky do pekla. Na Amize se objevilo pár napodobenin DOOMa, ale žádná nedosáhla jeho pekelných kvalit. Přišlo tedy loučení s krásnou Amigou a bednou plnou disket. Naštěstí v první prodejně s hrami v Chomutově v posledním patře Prioru se mi podařilo za pomalu stejnou cenu Amigu prodat v komisním prodeji.

Můj druhý počítač (první pc) IMB PC 486 DX4 100MHz, 16 MB RAM, 500MB HDD, GK 4MB, CD-ROM s monitorem 14“ mě přišel na dnes neuvěřitelných 45 tisíc. V Žatci jsem u zmíněného kamarádal zažil prima herní víkendy. V jeho obrovském obýváku se odehrávaly první „lanpárty“. Propojili jsme až 4 kompy a oddávali se death matchům v Doomu, Duke Nukemovi 3D, závodili v prvním díle Need For Speed (kopii jsem pořídil za 900 peněz), utkávali se ve Warcraftu nebo Command & Conquer.

Brzy se na trhu objevily první Pentia, nestačila kapacita 500MB harddisku, objevily se vypalovačky za solidní cenu (první se u nás prodávali za cca 30.000,-), atd. Tuším, že asi třikrát jsem se s klukama z Žatce vypravil na výstavu Invex do Brna. Bylo to v dobách, kdy počítače v ČR prožívaly mega boom. Rozjel se internet, na dveře ťukala virtuální realita. Prostě zlatý počítačový věk…

Po přechodu na PC jsem se nezajímal pouze o hry. Okouzlila mě práce v CorelDraw a od jeho třetí verze jsem se věnoval aktivně DTP. Ve vokurkovém období v tiskárně jsem kamarádovi pomáhal připravovat zakázky a potom, co z tiskárny odešel, zaujal jeho místo.

Dobrá škola pro mě byla, že tehdejší počítače běhaly pod DOSem s nadstavbou Windows 3.11. Požadovalo to mnoho umu, některé hry vůbec rozjet. Hlavně pecka Cannon Fodder vyžadovala spoustu konvenční nerozšířitelné paměti. Musely se upravit soubory autoexec.bat a config.sys pro vyhození zbytečných věcí, které paměť při zapínání PC zaplňovaly.

Tehdy se taky změnil můj přístup ke hrám. Přestal jsem používat cheaty a hry poctivě dohrával do konce. Některé pecky (Jagged Allience, Fallout) mě uhranuly na tolik, že jsem si nosil uložené pozice na disketě i do práce a pokud nebylo do čeho „píchnout“ hrál jsem.

Dnes s dvojstovkou dohraných her na kontě s tisíci propařených hodin beru hry jako bezva zábavu a odpoutání od reality všedního dne. Po večerech místo klimbání u televize se raději sžívám s virtuálním alter egem a hltám mnohdy bizardní herní náplně autorů. Nepreferuji některý z žánrů, spíše mě hra musí zaujmout příběhem, zpracováním a hratelností. Byly doby, kdy jsem hrál vše, co se mi dostalo pod ruku, ale s nedostatkem volného času a věnování i jiným zájmům si hry vybírám…

Pouze někdy hraji i jávový hry na mobilu. Jsou to většinou jednoduchý plošinovky, akční prostoduchý střílečky nebo závodní hry. Dlouhodobě mám rozehraný Real Footbal Manager 09. Jako zábava na dlouhý cesty nebo nekonečná čekání je to fajn zábava.

Z handheldů jsem vlastnil za komančů populární ruský Nu pagadi (vlk chytající vajíčka do košíku) a vietnamský kousek s mnoha variacemi Tetrisu.

Láká mě odzkoušet nějakou dnešní  „nextgen“ herní konzoli.  V minulosti jsem se přichomýtl k Playstationu jedničce, ale ten mě vůbec nezaujal. Tedy až na válečnou akci Medal of Honor. Ten se však naštěstí po pár letech objevil i na PC.

Moc rád bych otestoval/vlastnil Xbox 360. Chtivě bych se zakousnul do pokračování Gears of War, sci-fi řežby Halo, hororrovýho Alana Wake nebo si rád zablbnul s kytarou v Guitar Heroes Metallica. V listopadu přijde pohybový ovladač Kinect… yeah!!!

Humorná historka na závěr: před lety za mnou přišel známý a já ho vyzval na zápas v NHL. On prý zkušený hráč hokeje na Playstationu machroval, ale po první třetině a stavu 12:0 v jeho neprospěch prchnul domů s výmluvou na špatný joypady (ms sidewinder) 😆

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Islandští ďáblové Sólstafir v Roxy

#10 Grafické K.O.

Punkrock na Hřebíkárně 2022