Brutal Assault 13.

Den druhý – pátek 15. srpna

Po doslova slaďoučkém spánku, který zregeneroval mé ztýrané tělo, jsem zažil příjemné probuzení donesením ranní kávy a snídaně přímo do stanu. Tuhle excelentní technickou podporu jsem měl po celé konání festu ze strany mé ženy. Nestačilo jí, že se starala o mé děti, které cestovaly do Josefova s námi, ale přidala si na svá bedra i tohle břemeno. Za to jí patří má velká poklona.

Na přání mé dcery Kačenky, že chce se mnou na muziku, jsem jí vzal na první páteční kapelu, kterou byli čeští Psychotic Despair. Bohužel nadšení mé Kačenky dlouho nevydrželo a museli jsme opustit areál Brutálu. Ani jsem jí útěk příliš nezazlíval, protože velice pěkně zahraná grind core sypanice Psychotic Despair nebyla určena pro dětská ouška. Areál se teprve začínal zaplňovat a od probouzejících se mátoh nemohli Psychotic Despair čekat bouřlivé paření.

Zpět do areálu vojenské pevnosti jsem se dostal v čase vystoupení rusáků Grenouer vyznávající pěkně nadupanej hardcore. Tím pádem jsem přišel o české black/doomisty Tisíc let od ráje a americké thrashery Warbringer.

Po ruském hardcoru přišli na pódium mladoboleslavští neurvalci a brutalassaultoví panici Debustrol. Kolins nejprve vyzval k usrání všech přítomných a rozpoutal pěknej thrashovej uragán starý slayerovský školy peckou „Přerushit“. Dál Debustrol pálil jeden klasickej hit za druhým v podobě „Údolí hádu“, „Antikrist“, „Protest“ a na konec můj oblíbený flák „Vyznání smrti“. Ozdobou Debustrolu byl jako vždy vtipkující Kolins. Po necelých dvou hodinách, po dohrání Debustrolu jsem náhodou na obhlídce stánků s triky, cd, a jiných potřebných relikvií, zabrousil do prostoru určeného k autogramiádám. A hle před stanem se srocoval dav čekající na Debustrol. Oželel jsem podpis členů kapely a jen z povzdálí sledoval vtipkujícího Kolinse a ochotné pózování při focení…

Po Debustrolu měli vyhrazený Nosferatu stage američani A Storm Of Light. Propagační materiál uvádí, že zmínění amíci produkují progresivní experimentální metal. No s tím by se dalo souhlasit, jen mě dost vytáčeli neúnosně dlouhou zvukovkou a laděním po každé odehrané písni. Taky si myslím, že dramaturgové brutálu měli Stormy umístit do večerního času, kde by jejich hudba podpořená světly dostala větší rozměr. Takhle po pár minutách byli otravní a zbrzdili jinak skvěle odsýpající festival. Na projektoru umístěném ve středu mezi oběma pódii se objevila informace o absenci francouzkých metalcoristů ETHS kvůli nemoci jednoho z muzikantů. Proto jsem šel na výše zmíněnou obhlídku stánku s marchandischem a ponechal A Storm Of Light ladícím orgiím, které vydrželi jen ty nejotrlejší sebemrskačové. Dokonce veliký slovenský fanoušek, který mi celých 20 minut vyprávěl, jak jsou úžasní, nevydržel a šel o pivo dál…

Na plac jsem se vrátil až na americké All Shall Perish produkující moderní zaoceánský deathcore. Po mém zjištění, že jsem propásl italy Novembre jsem si vzteky nad svojí hloupostí málem vyrval můj stařecký prošedivělý skalp. A co All Shall Perish? Pěkně agresivní zívací nuda. Nové cd ovšem takovým neduhem netrpí, tak vřele doporučuji „Awaken The Dreamer’s“.

Naštěstí se vedle začali připravovat Cephalic Carnage. Amíky jsem si moc neužil, začalo totiž pěkně krápat. Nafotil jsem hošany a mazal do stanu pro bundu. Ukázalo se to jako dost promakaný tah, protože jen co jsem dosedl do stanu, strhla se pěkná bouře. Z těch dvou až tří písní Cephalic Carnage zanechali na mě dobrý dojem promakaným grindcorem. Bouře trvala delší dobu, což mělo za následek další uniklou kapelu – metalcorový Sworn Enemy. Z porůznu rozházených internetových diskuzí jsem se dozvěděl o dosti vytopených stanech prodejců v areálu pevnosti.

Déšť pomalu ustával a nic mi nebránilo nabrat kurz směr Nosferatu stage. Zde si svoje fidlátka rozbalili protinožci The Berzerker. Po 16-té hodině navalili do deštěm navlhlých lidí parádní death/grind. Lidem i mně se The Berzerker moc líbili a pod pódiem se rozpoutalo hotové peklo, které nadělalo starosti hlavně ochrance v koridoru pro fotografy. Po hlavách plavající lidi sem občas přistáli a od sekuriťáků to až přehnaně schytali. Zpěvák The Berzerker byl z pařících lidí nadšený tak, že skokem z odposlechů skončil na hlavách lidí pod pódiem. Australané ukázali pěkně instrumentálně zahraný a skvěle odzpívaný energií sršící set. Po půl hodce zahráli poslední věc, což se rozparáděným fanouškům nelíbilo. Nakonec The Berzerker jako jedna z prvních kapel dostala svolení přidat jednu píseň a šmitec.

Po přesunu k Obscure stejdži rozparádění lidi dostali studenou sprchu v podobě ponurých zádoomčivých finů Swallow The Sun. Vydržel jsem schlédnout 2 až 3 písně a odzíval ke stánkům doplnit tekutiny s trochou žvance. Muzika Swallow The Sun nebyla špatná, ale po běsnících The Berzerker byli až moc utahaní a statičtí.

Pomalu se plížil páteční podvečer a letmý pohled na program věštil extra kvalitní muziku nejméně do půlnoci. Před půl šestou vlítli po Swallow The Sun zničující silou kanadští deathcoristi Despised Icon. Studiová tvorba Despised Icon jde obloukem kolem mně pro nijak nevýraznou produkci od zbytku předimenzované americké deathcorové záplavě podobně znějících spolků. Naživo je ale Despised Icon o 100% lepší a rozhýbali mé unavené kosti. Také početná klaka lidí čekající na zářivější jména pátečního večera produkci šestice kanaďanů odměnila parádním moshingem. Hlavní devízou Despised Icon jsou určitě dva hlasově rozdílní „zpěváci“, kteří nenechají sklouznout muziku Despised Icon do nudného martýria. Ihned po posledních tónech a rozloučení se muzikantů jsem se prodíral k Obscure stage, abych získal co nejbližší místo u pódia.

Na řadu v programu měli přijít moji velcí oblíbenci Soilwork. A taky, že přišli, zahráli a nade mnou zvítězili. Perfektní v kvapíku ubíhající muzika střídající tvrdší a melodické pasáže s nádherným hrubým, ale i velmi čistým zpěvem ústřední postavy Bjornem „Speed“ Stridem. Trošku mě vyrušovala z fanatického sledování a hltání nádherné soilworkské muziky jedna fanynka, která hopsala vysvlečená do půli těla v červené minisukni opodál. Bradavky měla přelepené černou izolepou a bylo těžké nenasytnýma očima jí nesjíždět pohledem. Nebyl jsem v ten moment sám… Bohužel nešlo Soilwork poslouchat do nekonečna a po rychle uplynulých 40 minutách byl konec parádní muziky.

Na vedlejším place už byli v pohotovosti z Irska pocházející Primordial a začali rozjíždět své utahané černokněžské melodie. Na Brutalu se mi vůbec nezamlouvali o proti své studiové tvorbě. Primordial silně inspirované Bathory v období alba „Hammerheart“, po skonu mistra Quorthona by mohli důstojně zacelit scházející článek, jen ještě zbývá zapracovat na pódiové prezentaci. Možná byl pouze problém ve mně samotném způsobené těšením se na následující srdcovku švédské deathomilce Entombed.

Ti se do svoji 40 minutové produkce opřeli s vervou hurikánu Kathrina a já si slastně chrochtal blahem při poslechu oldschool deathových pecek z nové fošny „Serpent Saint“ a samozřejmě i starých osvědčených válů. Zpěváka Larse Gorana Petrova jsem hltal a sledoval magickým pohledem. Sympaťák každým coulem, který se snažil zabránit ochrance v likvidaci fanouška jenž přelétl hrazení a jen nechápavě kroutil hlavou. V závěru vystřihli Entombed z debutové desky „Left Hand Path“ titulní skvost a v závěrečné instrumentální části posázel Lars pódium dvěma hutnými blivanci. Entombed si zaslouženě odnesli největší a nejdelší ovace, ale neuprosná dramaturgie Brutálu neposkytla ani jeden kraťoučký přídavek. Na pódiu osamocený Lars alespoň zapařil na nekončící potlesk a děkoval… Nádhera a pro moji duši nej nej zážitek z Brutal Assaultu no. 13, který vyústil v zakoupení předraženého oficiálního trika se skvostným motivem alba „Serpent Saint“.

Po zdržení se hltáním Entombed jsem se nedostal blíže k Nosferatu stejdži, který zažívalo vyvolávání pekelných mocností polskými bubáky Behemoth. Připadal jsem si jako na fotbalovém utkání při pohledu na kotel plný pařících Poláků s vlajkami. Behemotí image byla dokonale bubácká, ale hudba jako v případě Primordial se mi více líbí z desky. Zvláště pak nové CD „The Apostaty“ je hodně dobré. Ale jak píši na živo se písně slévali do jednolitého rachotu. V závěru si Behemoth pozvali, jak sami řekli lámanou češtinou, otce českého black metalu Big Bosse. S ním si zahráli kultovní skladbu „Jáma pekel“ od slovutných Master’s Hammer. Trošku směšné bylo Nergalovo česko-polské šišlání…

Po pekelných bubácích převládlo na druhém pódiu instrumentální pokocháníčko v podobě pohodových anglánů Anathema. Těm před nedávnem vyšlo nové již dvanácté album „A Natural Disaster“ a dvěma novými písněmi ukázali, že stále nepatří do starého železa a nadále svůj experimentální styl rozvíjí. Během 45 minut projeli svoje nejzásadnejší alba („Judgement“, „The Silent Enigma“, „Alternative 4“) a nakonec vypálili cover od Metallicy, opus mistra Burtona „Orion“. Tímto coverem mi Anathema skoro vehnala slzy do očí a stala se jedním z mých osobních vrcholů Brutal Assaultu.

Po Anathemě se nedalo vůbec dostat k druhému pódiu. Prostor byl neprodyšně zaplněn fanoušky kontroverzních anglánů Cradle Of Filth. Po negativních ohlasech na všemožných webových fórech jsem se těšil, že si Daniho parťáky v klidu osamoceně vychutnám, ale chyba lávky… Díky obří obrazovce jsem si alespoň bez úrazu Cradly „užil“. Po intru a při následující písni „Dirge Inferno“ čekal všechny černou barvou podmalované fanynky brutální šok. Idol jejich vampířích srdíček shodil dlouhé vlasy a slaměným mikádem připomínal zpustlého vrabčáka. Hlavní je ale přece hudba holky, že? No a té jsem si vinnou hnusného zvuku moc neužil. Hodně byl vytažen zpěv Daniho a „překvapivě“ bicí souprava rodáka Martina Škaroupky, ostatní nástroje byly slyšet hodně utopeně včetně výborné doprovodné zpěvačky Sarah Jezebel Deva. Ta se celou dobu držela v ústraní, v zadní části pódia a nebýt již zmíněné obrazovky ani bych o ní nevěděl. Cradlové zahráli vyvážený set z novějších dekadentních skladeb i ty starší z vampýrského období. V závěru předal Dani mikrofon českému bicmenovi a ten za Cradle Of Filth pozdravil návštěvníky Brutal Assaultu. Na to, že byli dle Shindyho jedna ze tří nejdražších kapel v historii BA, nic moc a to se řadím k lidem, jímž se líbí stejnou měrou stará i dnešní tvorba.

Vzápětí jsem si ale spravil chuťové buňky hodně svojskou, zatěžkanou muzikou američanů Neurosis. Už jen název kapely mluví o tom, o čem hudba této prazvláštní sebranky je. Na obrazovce již nebyly záběry kamer fanoušků a kapely, ale černobílý doprovod promítaný na plátno nad bicí soupravou k téhle neurotické pomalé muzice. Mix z historický filmů, zpomalený let havrana a dnes už nevím čeho všeho, působil společně s Neurosis na mou mozkovnu hodně agresivně. Být slabší nátury tak spáchám sebevraždu nato tata… Já jen čuměl nevěřícně s otevřenou čelistí. Fakt hustý… Doporučuju všem týnejdžrům: serte na trávu, lysohlávky, durmany, spídy a jiný sračky, dejte si Neurosis naživo.

Právě odbitá půlnoc byla jako stvořená pro black metalové Nory 1349. V řadách 1349 vládne za bicí soupravou známá persóna Frost ze slovutných Satyricon. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli mistr Frost zavítá na Brutal Assault nebo jeho náhrada. To se mi do dnešního dne nepovedlo zjistit. A jaký je black metal této chásky? No hodně rychlá brutální sypanice tak nějak mě se slévající do zástupu podobných severských rubanic. Nic zvláštního… Během vzývání satana na pódiu se povedlo norským bohatýrům přivolat tak akorát další pozvolna začínající lijavec.

U následujícího druhého repete američanů Cephalic Carnage šlo počasí jakž takž ustát, ale u posledních čechů Malignant Tumour nešlo vyčkávat déle a musel jsem ustoupit do stanu. Jěště předtím jsem si ale mohl dosyta užít nátěr v podání Cephalic Carnage. Žádný prasopal se nekonal, pěkně technicky zahranej grindcore, energičtější v živém podání, než na výborné poslední desce „Xenosapiens“.

U srandistů Malignant Tumour jsem odposlechl tak dvě skladby a pádil do stanu. Bylo mě to moc líto, protože poslední deska „In Full Swing“ je moc dobrá, ale nešlo jinak. Oblečení jsem měl už notně promočené a navíc mrcha únava se mi vkrádala do mé kostry tak alespoň při cestě do kempu jsem si Malignant Tumour „vychutnával“.

2 thoughts on “Brutal Assault 13.

  1. Pingback: Ohlédnutí zpět: CARCASS + DARKSIDE + M.A.C. OF MAD - 2. června 1994 | Drowned Page

  2. Pingback: Pařát č.40 | Drowned Page

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..